Už třetím rokem se soustavně potýkáme se špatnými zprávami a událostmi. Zvládáme se s nimi vypořádat?

Doba je opravdu pro většinu lidí náročná. Už jsme doufali, že bude lépe, ale přicházejí další zlé zprávy, jako je válka na Ukrajině a její dopady, které přinášejí nejistotu a obavy z budoucnosti. Na druhou stranu nás právě zkušenost s pandemií na extrémy trochu připravila. Ukázala nám, že každá pohroma jednou skončí, že v sobě máme schopnost pomáhat, omezit své pohodlí a životní standard ve prospěch druhých. Člověk se obecně vyznačuje vysokou mírou adaptability a zvládá nadměrný stres. Nyní už tedy nejsme zcela bezradní, vybudovali jsme si více či méně úspěšně vyrovnávací strategie. Například omezujeme každodenní příjem špatných zpráv, více času věnujeme rodině, aktivnímu pohybu, svým pocitům. Stále ale platí, že již předtím oslabení lidé reagují na špatné zprávy a události citlivěji, jsou vnímavější k zátěžovým faktorům, a tudíž na ně mají destruktivnější dopad.

Jak jsou na tom děti?

Velmi je poznamenala pandemická situace – období zavřených škol a celkově narušení jejich každodenních aktivit. Jejich psychický stav není příliš dobrý. Sledujeme vysoký nárůst úzkostných poruch a depresí u dětí a mladistvých, včetně těch, kteří byli do té doby bez potíží. Děti velmi citlivě reagují na nerovnováhu ve svém prostředí, primární rodině, vrstevnické skupině. Doléhají na ně problémy jejich rodičů i kamarádů, ačkoliv se je od těchto potíží snažíme udržet co nejdále. Ze zkušenosti vím, že ani mnozí učitelé nezvládli situaci dobře. Když se děti konečně vracely do škol, ve školách je začali přetěžovat množstvím zkoušení a testů, aby „dohnali“ známky a klasifikaci. Na mnoha místech nám pod zástěrkou nutnosti nabrat a přezkoušet předepsané znalosti unikla důležitá péče o psychické zdraví našich dětí. Děti šly z jednoho stresu do druhého bez potřebného času na regeneraci a zpracování toho, co se s nimi a kolem nich děje.

Stavy jako smutek, nervozita, špatná nálada a hněv jsou zejména v dnešních časech poměrně běžné. Kdy už jsou ale takové pocity za hranou?

Pokud u vás nebo vašich blízkých přetrvávají zmíněné příznaky několik týdnů, je určitě namístě řešit situaci s odborníkem.

Kam by měly vést naše první kroky?

Můžete se obrátit na psychology či psychoterapeuty. Odborné společnosti poskytují seznam odborníků, který je doplněn o informace týkající se jejich zaměření a specializace. U klinických psychologů a psychiatrů, kteří mají smlouvu s pojišťovnou, je však dostupnost velmi omezená. Je třeba počítat s čekací dobou v řádu měsíců, či dokonce se stop stavem přijímání nových klientů. Lidé by ale měli vědět, že pokud je jejich situace opravdu vážná, mohou se obrátit na krizová centra, jako je Krizové psychiatrické centrum při PL Bohnice, RIAPS, Dětské krizové centrum. Tato zařízení provozují také linky důvěry a většinou fungují v režimu 24/7.

Co lidem v dnešní době nejvíc prospěje?

Nenechat se zahltit špatnými zprávami, naučit se uhájit svůj osobní prostor, oddělit pracovní, osobní a rodinný život a vnímat všechny tyto části života jako stejně důležité. Velkou podstatou psychoterapeutické práce je práce s našimi myšlenkami, hodnocením sebe a ostatních, kdy si často k tlaku, který na nás vytváří doba a okolí, sami ve své hlavě přidáváme představy, které nám způsobují neadekvátní a permanentní stres. Mnoho lidí má kupříkladu pocit, že pokud nepracují vysoce nad rámec své pracovní doby, nejsou dobrými profesionály, trpí pocity viny a selhání. Dobře ale víme, že pokud chce třeba sportovec podávat dlouhodobě špičkové výkony, neobejde se to bez kompenzace, regenerace či rehabilitace. Čas vynaložený na psychickou pohodu je projevem profesionálního přístupu. Tento přístup bychom měli samozřejmě uplatňovat i vůči svému okolí, ať už je to rodina, naši kolegové či podřízení. Například tím, že respektujeme pracovní dobu, čas na odpočinek, nemoci.

A jak přistupovat k dětem?

Je důležité jim zajistit co nejvíce stabilní, čitelné, podporující prostředí. Pokusit se při sporech upozadit sebe sami. Nejde o „umetání cestiček“, úplnou eliminaci překážek a pocitu frustrace. Nicméně překážky by měly odpovídat jejich vývojovému období, kdy se učí odložit uspokojení svých potřeb ve prospěch dlouhodobějšího cíle, učí se fungovat mezi vrstevníky, unést odmítnutí či ne úspěch třeba ve sportu. Není ale jejich úkolem například dělat prostředníka a ochránce jednomu rodiči proti druhému.

Obor psychologie a hlavně psychiatrie čelí velkému nedostatku odborníků. V čem vidíte hlavní problém? Je to ohodnocení, obtížnost studia, náročnost povolání?

Myslím, že jde o kombinaci všeho, co uvádíte. Studium zdaleka nekončí absolvováním vysoké školy a kompletní psychoterapeutické vzdělání přináší nemalé finanční nároky. Navíc psychická zátěž v tomto povolání je opravdu vysoká, což si lidé mnohdy neuvědomují. V ambulanci psychiatra či psychologa nelze za den ošetřit stejný počet pacientů jako u jiné specializace. Ne nadarmo byl syndrom vyhoření popisován tak často u pomáhajících profesí. Lidské příběhy, do kterých nás klienti zvou, se nás dotýkají, ať už s nimi dále pracujeme jakkoliv. Především si ale myslím, že obor psychiatrie stále do určité míry budí pocity neznáma až podivnosti. A to nejenom pro veřejnost, ale i pro studenty medicíny.

Vidíte nějaké řešení této krize?

Necítím se úplně jako odbornice na systém vzdělávání psychologů a psychiatrů. Potýkáme se ale třeba i s finanční nedostupností pro klienty, což by vyřešilo více smluvních psychologů. Pak je třeba se ptát, jestli nejsou pravidla udělování smluv příliš přísná, nebo spolupráce s pojišťovnami natolik zatížená administrativou, že mnozí kvalifikovaní kolegové do jednání s nimi ani nevstupují.

Kromě péče o klienty se věnujete také vedení týmu psychiatrů, psychologů a logopedů. Co potřebují, aby se jim dobře pracovalo?

Ve funkci jsem zatím krátce, stále stavíme tým, který by pokryl co nejširší problematiku a věkové spektrum našich klientů. Důležité pro mě je, aby kolegové vnímali, že nám jde o společnou věc, že jsou součástí týmu, jsou respektováni jako odborníci a jejich názor je stejně důležitý jako názor druhých. Jsem tu proto, aby měli vhodné podmínky pro práci, vybavení a byli za svoji práci adekvátně ohodnoceni. Chci společně sdílet naše nápady, potíže, nové věci nebo jenom probrat, jak se nám s klienty daří. Výhodou je, že za námi stojí silná firma a máme podporu vedení. Chci, aby i toto věděl můj tým.

PhDr. Lucie Skalíková, vedoucí specializace psychologie, psychiatrie a logopedie

Celý článek najdete v prosincovém vydání časopisu Heroine.