ČÁST TŘETÍ
Doktor H. seděl potichu přímo naproti mně a na něco klikal na své obrazovce. Toto ticho trvalo věčnost. Během toho ticha vznikly celé civilizace, které v zápětí znovu zanikly. Hvězdy vyhasly. Konečně promluvil. Hlas jako z prázdného plátna času.
„Rakovina je ve čtvrtém stadiu, pokročilá a metastazující.“
Otočil na mě monitor, své plíce jsem na něm viděl v černobílém provedení.
„Zde je váš problém.“ Má pravá plíce byla rozmazaná. Byla všude. Ukázal svým perem na ono zamlžení. „Maligní pleurální výpotky.“
Poté nastalo dlouhé ticho
„Tak, pane doktore,“ řekl jsem. „Co jsou ty špatné zprávy?“
Doktor H. se na mě podíval svým osobitým pohledem.
Dlouhé ticho.
„Můžeme zahájit chemoterapii,“ řekl a podíval se na kalendář za svými zády. „Zítra.“
OK, tak už je to pravda, řekl jsem si. Chemoterapie, koncept, co jsem měl v hlavě už dlouhou dobu, zaplnil všechny mé myšlenky. Chemoterapie vtrhla bránou se zbraněmi, připravena postřílet ty dobré i špatné buňky bez rozdílu. Bože, pomoz mi, řekl jsem si. Představy sebe sama v posteli, nemocného a neschopného pohybu, se promítaly v mé hlavě každou noc. Má hlava nad záchodovou mísou, zvracení, podivné kruhy pod očima způsobené nadměrným stresem. Chytil jsem se za boky a položil jsem otázku.
„Jak dlouho to bude trvat?“
Doktor H. se na mě díval poměrně dlouho. Nebyl to nějaký zvláštní pohled, ani laskavý, prostě jen pohled. Něco mi říkalo, že se mi nebude jeho odpověď líbit.
„Vaše situace je chronická,“ řekl mi. „Vaše léčba bude pokračovat.“
Jo, tato odpověď se mi skutečně nelíbila. Ani trochu. Slyšel jsem o lidech, co podstupovali chemoterapii po dobu jednoho roku či dvou let. Kdo ví, jaká je pravdivost těchto tvrzení? Možná nepravděpodobné, ale zkuste to říci mému mozku. Řekněte to tomu promítači v mé hlavě, který mi opakovaně promítal nemocného Damiana během chemoterapie, vyčerpaného Damiana a Damiana, který to už chce vše mít za sebou. To jsem si slíbil, že nebudu.
„Ve vaší situaci,“ začal doktor H. To nezní moc slibně, řekl jsem si. „Chemoterapii zastavíme pouze za předpokladu, že jste příliš nemocný, že léčba nemá vliv na nádory anebo pokud nám řeknete, že máme přestat. Nemůžeme vás léčit, pokud nám k tomu nedáte souhlas.“
Můj souhlas? Ano, já skoro zapomněl, že jsem vlastně stále řidičem. Toto není nějaký sen podbarvený hudbou fléten, kde svět jen tak plyne. Ne, vy jste jen kámen, který byl zrovna vhozen na dno oceánu, kde je zima a ticho.
„Existuje ještě další možnost,” řekl mi doktor H. „Je zde nový lék, momentálně ve fázi klinického výzkumu, který je účinnější než chemoterapie a má méně vedlejších účinků. Mohu se pokusit zařadit vás do studie. Chtěl byste to vyzkoušet?”
„Ano,“ řekl jsem dojatě. Dokonce jsem na začátku vyslovil jedno sprosté slovo, abych ještě silněji vyjádřil své nadšení. Neustále jsem kýval hlavou. Chtěl jsem si být jistý, že můj dobrý doktor vše jasně pochopil. Pokud by byla možnost do sebe dostat napalm (zápalná látka), rozhodl bych se pro to namísto chemoterapie. Přiznám se, že jsem o chemoterapii tehdy věděl málo. Vlastně i dnes o ní toho moc nevím, ale věděl jsem, že to je pro tělo špatné. Špatným myslím něco jako vypálená zem. V dávných dobách se na dobytém území po polích rozházela sůl, aby tam již nic nerostlo. Tak přesně jsem si představil tělo po chemoterapii. Jste posypáni solí jako Lotova manželka, která se otočila, aby spatřila boží vůli.
Prý je také vazba mezi chemoterapií a rakovinou. Je ale pravda, že pokud jíte moc zmrzliny, tak asi také dostanete rakovinu. Chemoterapie by byla má záloha. Vybalancoval bych to asi přírodními léky, které jsem bral. Propojil bych přírodu s vědou 21. století a modlil bych se, ano, hodně bych se modlil.
„Výběr pacientů je náhodně proveden počítačem v Los Angeles. Budeme muset odebrat další vzorek.“
„Ó, bože,“ řekl jsem si. Záblesky jako vídáte v televizi, rychlé řezy, výrazné barvy a bránící se pacient. Já. Poprvé, když mi protahovali hrdlem kameru, mne museli držet. Jsem velký chlap a dalo to zabrat. Alespoň vím, co mě čeká.
Podstoupil jsem bronchoskopii a ten samý doktor, mladý muž s lenonkami a vlasy do culíku, se mě zeptal, jak se mi daří.
„Vypadáte lépe než posledně,“ řekl mi.
Doktoři a sestry zde byli velmi milí. Řeknu vám, že lidský přístup je možná to nejdůležitější. To mě přivádí k dalšímu bodu, ke kterému se později ještě vrátím. Starali se o mé tělo perfektně, ale nepodnikli žádný krok pro léčbu mé mysli. Zdálo se mi, že to je pouze na mně.
Poté doktor H. ukázal palec nahoru. Musel jsem se usmát, i když jsem se ještě cítil, jako bych vypil půllitr mokrého cementu.
Je to docela těžké si detailně vzpomenout na tu dobu z mého současného pohledu. Stále jsem pracoval, fyzicky jsem se cítil dobře a s novou životosprávou jsem se nikdy necítil lépe. Ironie mě ale neopustila. Byl jsem asi trochu v šoku, určitým způsobem, ale nejspíš jsem si to tehdy moc neuvědomoval. Z té doby si pamatuji, že jsem se s tím dobře vyrovnával. Možná si doktor H. myslel, že jsem naprosto bez emocí, jako robot. Možná si říkal, zda jsou takoví všichni z Nového Zélandu. Možná se zamýšlel, zda to není jinou kulturou.
Vyrovnal jsem se s tím, stejně jako jsem se vyrovnal s cedulí na Hlavním nádraží, která mě informovala o patnáctiminutovém zpoždění vlaku.
Předchozí části:
Následující části:
O AUTOROVI
Žije a pracuje v Praze osm let jako učitel angličtiny, mimo jiné i pro Canadian Medical.